Globální oteplování způsobili mimozemšťané: Přednáška Michaela Crichtona na Caltech
“Očištění” při vyšetřování Climategate (jako to Muir Russelovo), který se nikdy neobtěžoval tím, aby promluvil se skeptiky, vytváří neskutečný rébus tím, že jde v podstatě o soud se soudcem, porotou, reportéry, diváky a žalovaným, ale bez žalobce. Žalobce je vykázán ze soudní místnosti a sedí v hale, haleká a doufá, že soudce zaslechne něco z toho, co říká.
Za těchto podmínek myslím stojí za to se znovu podívat na přednášku zesnulého Michaela Crichtona o stavu vědy a konsensu na Cal-Tech.
– Anthony Watts
Přednáška Caltech Michelin – 17. ledna 2003
Mé dnešní téma vypadá humorně, ale myslím to bohužel vážně. Budu tvrdit, že za globálním oteplováním jsou mimozemšťané. Nebo abych to řekl přesněji, budu tvrdit, že víra v mimozemšťany vydláždila cestu k postupným krokům k víře v globální oteplování.
Mým dnešním úkolem bude zmapovat tento postup víry. Dovolte mi hned říci, že netoužím kohokoliv odrazovat ani od víry v mimozemšťany ani v globální oteplování. Bylo by zcela nemožné to provést.
Spíš bych chtěl prodiskutovat historii několika široce publikovaných věrouk a poukázat na to, co považuji za vynořující se krizi v celém podniku vědy a jmenovitě v nehezkém vztahu prorůstání mezi tvrdou vědou a veřejnou politikou.
Mám na tom zvláštní zájem kvůli své výchově. Narodil jsem se uprostřed 2. světové války a prošel jsem roky svého formování uprostřed Studené války. Ve školních cvičeních jsem se svědomitě krčil pod lavicí během přípravy na jaderný útok.
Byl to čas široce rozšířeného strachu a nejistoty, ale i jako dítě jsem věřil, že věda reprezentuje tu nejlepší a největší naději pro lidstvo. I jako dítěti mi byl jasný kontrast proti světu politiky – světu nenávisti a nebezpečí, iracionální víry a strachu, masové manipulace a odporných skvrn lidské historie. Na rozdíl od toho věda dodržovala jiné hodnoty – mezinárodní ve své rozsahu, utvářela přátelství a pracovní vztahy napříč národními hranicemi a politickými systémy, povzbuzovala ve zvyku nezaujatého myšlení a nakonec vedla k novým znalostem a technologiím, z nichž bude mít prospěch celé lidstvo.
Svět nemusel být moc dobrým místem, ale věda jej mohla učinit lepším. A činila to. Během mého života věda široce plnila své sliby. Věda byla velkým intelektuálním dobrodružstvím našeho věku a velkou nadějí pro náš problémový neklidný svět. Ale neočekával jsem od vědy, že by jen prodloužila život, nasytila hladové, vyléčila nemoci a zmenšila svět pomocí tryskáčů a mobilů.
Očekával jsem od vědy rovněž, že vymýtí z lidské mysli zlo – předsudky a pověry, iracionální víru a falešné strachy. Očekával jsem, že věda bude podle nezapomenutelné fráze Carla Sagana „svící v démony zastrašeném světě“. A zde nejsem s dopadem vědy spokojen. Místo aby sloužila jako očistná síla, se určité instance vědy nechaly svést mnohem staršími lákadly politiky a publicistiky.
Někteří z démonů, kteří náš svět děsili v posledních letech, byli vynalezeni vědci. Svět neměl z vypuštění těchto démonů na svobodu prospěch. Ale podívejme se, jak k tomu došlo.
Přesuňte se v mysli do roku 1960. John F. Kennedy je presidentem, právě se objevují komerční trysková letadla, největší universitní superpočítač má 12 K paměti. A v Green Banku v Západní Virginii v nové Národní radioastronomické observatoři mladý astrofyzik jménem Frank Drake spouští dvoutýdenní projekt zvaný Ozma zkoumající mimozemské signály. K velkému nadšení jsou tyto signály zachyceny. Ukáží se být falešné, ale nadšení zůstalo.
V roce 1960 zorganizoval Drake první konferenci SETI a přišel s novou slavnou Drakeovou rovnicí:
N=N*fp ne fl fi fc fL [kde N je počet hvězd v galaxii Mléčná dráha; fp je podíl těch s planetami; ne je počet planet na hvězdu schopnou podporovat život; fl je podíl planet, kde se vyvíjí život; fi je podíl, kde se vyvíjí inteligence; a fc je podíl těch komunikujících; a fL je podíl na době života planety, po který žije komunikující civilizace.]
Tato seriózně vyhlížející rovnice dala SETI seriózní základ jako legitimnímu intelektuálnímu bádání. Problém je ovšem v tom, že žádný z těchto parametrů není možné znát a většinu z nich nelze ani odhadnout. Jediný způsob, jak s touto rovnicí pracovat, je vyplnit ji dohady. A dohady, když to řekneme jasně, jsou pouhým projevem zaujatosti.
Nemohly to být ani „informované odhady“. Když potřebujete uvést, kolik planet se životem se rozhodlo komunikovat, prostě neexistuje způsob informovaného odhadu. Je to jednoduše předsudek.
V důsledku toho Drakeova rovnice může mít jakoukoliv hodnotu od „miliard a miliard“ až po nulu. Výraz, který může znamenat cokoliv, neznamená nic. Přesně řečeno Drakeova rovnice je doslova bezobsažná a nemá co dělat s vědou. Zaujímám tvrdý postoj, že věda zahrnuje tvorbu testovatelných hypotéz. Drakeovu rovnici nelze testovat a tudíž SETI není vědou. SETI je beze sporu vírou.
Víra je definována jako pevná důvěra v cosi, pro co není žádný důkaz. Důvěra, že Korán je slovem Božím je záležitostí víry. Důvěra, že Bůh stvořil vesmír během sedmi dnů je záležitostí víry. Důvěra, že existují jiné formy života ve vesmíru je záležitostí víry. Neexistuje ani kousek důkazu o nějakých jiných životních formách a během čtyřiceti let výzkumu nebyl žádný objeven. Neexistuje absolutně zjevný důvod k udržování této víry. SETI je náboženstvím.
Jedním ze způsobů k ochlazení tohoto nadšení je revize populárních prací o tomto předmětu. V roce 1964, když bylo nadšení SETI na výši, napsal Walter Sullivan z NY Times vzrušující knihu a životě ve vesmíru nadepsanou NEJSME SAMI. Do roku 1995, kdy Paul Davis napsal knihu o tom samém, nadepsal ji JSME SAMI? (Od roku 1981 ve skutečnosti vyšly čtyři knihy s názvem NEJSME SAMI.) Ještě později jsme spatřili nárůst teorie „Vzácné Země“, která naznačuje, že ve skutečnosti můžeme být sami.
Opět tak či onak neexistuje žádný důkaz.
Zpět v šedesátých letech prošla SETI krizí, ačkoliv ne mezi astrofyziky a astronomy. Biologové a paleontologové byli dotčeni. George Gaylord Simpson z Harvardu vypálil, že SETI je „studií bez předmětu“ a tak tomu zůstává do dnešních dnů. Ale vědci obecně SETI povzbuzovali, pohlíželi na něj buď s nesmírnou tolerancí nebo s lhostejností. Vždyť vlastně o co hrozného jde? Je to druh zábavy. Když lidé chtějí hledat, nechme je. Jen mrzout by o SETI mluvil špatně. Nestálo to za to se tím trápit.
A je samozřejmě pravdou, že netestovatelné teorie mohou mít heuristickou hodnotu. Samozřejmě, že mimozemšťané jsou dobrým způsobem, jak děti učit vědu. Ale to nás nezbavuje povinnosti vidět Drakeovu rovnici jasně jako to, čím je, tedy čistou spekulací v kvazi-vědecké pasti.
Skutečnost, že Drakeova rovnice nebyla uvítána pokřikem pohoršení podobným pokřiku pohoršení, které vítá každé nové tvrzení např. Kreacionismu, znamená, že ve dveřích je nyní prasklina a uvolnění definice toho, co ustanovuje legitimní vědeckou proceduru. A dost brzy se tou prasklinou začnou prodírat zhoubné nesmysly.
Nyní přeskočme dopředu do 70. let a Nukleární zimy. V roce 1975 Národní akademie věd vydala zprávu o „Dlouhodobých celosvětových účincích mnohačetných výbuchů jaderných zbraní“, ale tato zpráva odhadla, že účinek prachu z jaderných výbuchů bude relativně malý.
V roce 1979 vydal Úřad vyhodnocování technologií zprávu o „Účincích jaderné války“ a uvedl, že jaderná válka by snad mohla způsobit nezvratně škodlivé důsledky na životní prostředí. Nicméně, jelikož účastnícím se vědeckým procesům jen nedostatečně rozumíme, zpráva uvedla, že nebylo možné odhadnout pravděpodobný rozsah škod.
O tři roky později v roce 1982 Švédská akademie věd schválila zprávu nadepsanou „Atmosféra po jaderné válce: Soumrak v poledne“, která zkoušela vyčíslit účinky kouře z hořících lesů a měst. Autoři spekulovali, že by bylo tolik kouře, že velké mraky nad severní polokoulí by snížily sluneční svit pod úroveň potřebnou pro fotosyntézu, a toto by trvalo týdny či déle.
( Drakeova rovnice: čistá věda nebo čistá blbost? )
V následujícím roce pět vědců včetně Richarda Rurco a Carla Sagana vydalo článek v Science zvaný “Nukleární zima: Globální účinky mnohočetných jaderných explozí”. Byl to tzv. TTAPS report, který zkoušel trochu rigorózněji vyčíslit tyto atmosférické účinky, čemuž dodávalo na věrohodnosti, že byl získán ze skutečného počítačového modelu klimatu.
V srdci podniku TTAPS byla další rovnice, jejíž specifikace nebyla nikdy otevřeně vyjádřena, ale toto by šlo snad vyjádřit následovně:
Ds = Wn Ws Wh Tf Tb Pt Pr Pe atd.
(Množství troposférického prachu = # bojové hlavice x ráže hlavic x výška detonace hlavice x vznětlivost cílů x ohnivzdornost cíle x částice vstupující do troposféry x odrazivost částic x trvanlivost částic a tak dále.)
Podobnost ke Drakeově rovnici je zarážející. Stejně jako u Drakovy rovnice nešlo žádnou z proměnných určit. Vůbec žádnou. Studie TTAPS pojednávala tento problém částečně zmapováním různých scénářů průběhu války a určením čísel pro určité proměnné, ale i tak, zbývající proměnné byly a jsou jednoduše nezjistitelné. Nikdo neví, kolik kouře se vytvoří, když shoří město, jakého druhu se ty částice vytvoří a po jak dlouho. Nikdo nezná účinek místních meteorologických podmínek na množství částic, které budou vyvrženy do troposféry. Nikdo neví, jak dlouho ty částice v troposféře zůstanou. A tak dále.
A pamatujte, že to bylo jen čtyři roky po studii OTA, která učinila závěr, že účastnící se vědecké procesy byly nedostatečně známé, takže odhady nebylo možno spolehlivě učinit.
Nicméně studie TTAPS nejenže tyto odhady učinila, ale dospěla k závěru, že jsou katastrofické. Podle Sagana a jeho spolupracovníků i omezená 5 000 megatunová jaderná přestřelka by způsobila pokles globálních teplot o více než 35 stupňů Celsia a tato změna by trvala po měsíce.
Největší vulkanické erupce, které známe, změnily teploty světa někde mezi 5 a 2 stupni Celsia . Doby ledové změnily globální teploty o 10 stupňů. Zde máme odhad změny třikrát větší než ve kterékoliv době ledové.
Dalo by se očekávat, že to vyvolá nějakou disputaci. Ale Sagan a jeho spolupracovníci byli připraveni, takže jaderná zima byla od počátku předmětem dobře dirigované mediální kampaně. První oznámení jaderné zimy se objevilo v Saganově článku v nedělní příloze Parade. Hned následující den proběhla s velkou publicitou vysoce profilovaná konference o dlouhodobých důsledcích jaderné války ve Washingtonu, které předsedali Carl Sagan a Paul Ehrlich, ti nejproslulejší mediálně protřelí vědci své generace.
Sagan se objevil 40 krát v show Johnnyho Carsona. Ehrlich 25 krát. Následně po konferenci proběhla tisková konference, kterou navštívili kongresmani atd. Formální článek v Science vyšel až o měsíce později.
Tohle není způsob, jakým se dělá věda, to je způsob, jakým se prodávají produkty. Skutečnou povahu konference ilustruje toto umělecké vyobrazení účinků jaderné zimy.
Nemohu si pomoci a necitovat nadpis k obrázku 5: „Zde je vyobrazena klidná scéna ze severních lesů. Bobr právě dokončilo svou hráz, dva černí medvědi shání potravu, v pozadí se vznáší motýli s rozeklanými ocasy, alka proplouvá klidně kolem a ledňáček se shání po chutné rybě.“ Jestli takhle někdy vypadala tvrdá věda.
A konference ve Washingtonu během doby na otázky Ehrlichovi připomněli, že po Hirošimě a Nagasaki vědci uváděli, že tam nic neporoste 75 let, ale ve skutečnosti tam příští rok už rostly melouny. Takže se ho ptali, jak přesná jsou tato zjištění teď?
Ehrlich odpověděl slovy: „Myslím, že jsou extrémně robustní. Vědci mohou činit prohlášení jako tato, ačkoliv si nedovedu představit, na jakém základě to mohlo být, i na úrovni vědy té doby, ale vědci vždy na různých místech individuálně činí absurdní prohlášení. Nicméně to, co činíme zde, představuje konsensus velké skupiny vědců.“
Udělám tu odbočku, abych pojednal o konsensu a nárůstu toho, čemu se říká věda konsensu. Považuji vědu konsensu za extrémně zkázonosný vývoj, který je třeba zastavit, jak se začne hýbat. Historicky bylo vyhlašování konsensu prvním útočištěm lotrů; způsobem jak se vyhnout debatě tvrzením, že záležitost je již vyřízená. Kdykoliv slyšíte, že vědci dosáhli konsensu v tom či onom, sáhněte si na peněženku, protože po ní jdou.
Ujasněme si: vědecká práce nemá nic společného s konsensem. Konsensus je záležitostí politiky. Vědě naopak postačuje, aby měl pravdu jediný výzkumník, což znamená, že jeho nebo její výsledky jsou ověřitelné ve skutečném světě.
Ve vědě je konsensus nerelevantní. Co je relevantní jsou reprodukovatelné výsledky. Největší vědci historie jsou velcí právě proto, že zlomili konsensus. Neexistuje nic takového jako věda konsensu. Když je to konsensus, tak to není věda. Je-li to věda, není to konsensus. Tečka.
Navíc mi dovolte připomenout, že historie konsensů není žádným důvodem k hrdosti. Dovolte mi přehled několika případů.
V minulých stoletích byla největším zabijákem žen horečka po porodu. Každá šestá žena na tuto horečku zemřela.
V roce 1795 Alexander Gordon z Aberdeenu navrhl, že ty horečky jsou infekčním procesem a že je byl schopen léčit. Konsensus řekl ne.
V roce 1843 Oliver Wendell Holme tvrdil, že horečka omladnic je nakažlivá a předvedl přesvědčivé důkazy. Konsensus řekl ne.
V roce 1849 Semmelweiss předvedl, že pomocí sterilizačních technik téměř horečku omladnic odstranil z nemocnice, kterou řídil. Konsensus řekl, že je Žid, ignorovali ho a odvolali ho z funkce. Ve skutečnosti nebylo dosaženo souhlasu ohledně horečky omladnic až do začátku dvacátého století. Takže konsensu trvalo sto dvacet pět let, než dosáhl správného závěru i přes úsilí prominentních „skeptiků“ po celém světě, skeptiků, kteří byli zlehčováni a ignorováni. A to i přes probíhající úmrtnost žen.
Není nedostatek jiných příkladů. V roce 1920 v Americe umíraly desetitisíce lidí, hlavně chudých, na nemoc zvanou pelagra. Vědecký konsensus řekl, že je infekční a že je třeba najít „bacila pelagry“. Vláda US požádala mladého brilantního výzkumníka Dr. Josepha Goldberga, aby našel příčinu. Goldberg dospěl k závěru, že podstatným faktorem je dieta. Konsensus ale zůstal přimknutý k teorii bacilu.
Goldberg předvedl, že nemoc mohl vyvolat dietou. Předvedl, že nemoc nebyla infekční vstříknutím krve pacientů s pelagrou sobě samotnému a svému asistentovi. Oni a další dobrovolníci si vytřeli nosy výtěrem od pacientů s pelagrou a spolkli kapsle obsahující strupy z pelagrové vyrážky během toho, čemu se říkalo „Goldbergovy špinavé večírky“. Nikdo se pelagrou nenakazil.
Konsensus s ním však nadále nesouhlasil. Ve hře byl navíc i sociální faktor – jižním státům se nelíbila myšlenka špatné diety jako příčiny, protože to znamenalo, že by bylo zapotřebí sociální reformu. Nadále to popírali až do dvacátých let. Výsledek – i přesto, že šlo o epidemii ve 20. století, konsensu trvalo roky, než to vyšlo na světlo.
Téměř každé školní dítě si všimne, že Jižní Amerika a Afrika do sebe dost dobře zapadají a Alfred Wegener v roce 1912 navrhl, že ty kontinenty se ve skutečnosti rozdělily. Konsensus se nad kontinentálním driftem ušklíbal po padesát let. Teorii nejagilněji popírala velká jména geologie až do roku 1961, kdy to začalo vypadat, jako by se mořská dna rozšiřovala. Výsledek: konsensu trvalo padesát let, než uznal, co vidí i školní dítě.
Máme pokračovat? Příklady lze rozhojňovat do nekonečna. Jenner a neštovice, Pauster a teorie infekčních bakterií, sacharin, margarin, potlačená paměť, vláknina a rakovina tlustého střeva, náhradní hormonální terapie. Seznam konsensuálních chyb pokračuje dál a dál.
Nakonec bych vám rád připomněl, abyste si všímali, kde se tvrzení o konsensu vyvolává. Konsensus se vyvolává jen v situacích, když věda není dostatečně solidní.
Nikdo neřekne, že konsensuální vědci odsouhlasili, že E=mc2. Nikdo neřekne, že je konsensus o tom, že slunce je 93 milionů mil daleko. Nikoho by nenapadlo mluvit o tom tímto způsobem.
Ale zpět k našemu hlavnímu předmětu. Co jsem vám tu předestíral je, že nukleární zima byla smysl postrádající formulí vykouzlenou mizernou vědou kvůli politickým závěrům. Bylo to politické už od začátku, protlačované dobře dirigovanou mediální kampaní, která byla plánována týdny a měsíce dopředu.
Dalším důkaz politické povahy celého projektu lze najít v odpovědích na kritiku. Ačkoliv Richard Feynman byl příznačně neomalený, když řekl: „Já si fakt nemyslím, že ti chlapi ví, o čem mluví,“ další prominentní vědci byli zřetelně zdrženlivější. Freemana Dysona citují, jak říká: „Tohle je vědecky absolutně děsivé, ale kdo by chtěl být obviněn, že je pro jadernou válku?“ A Victor Weisskopf řekl: „Ta věda je strašná, ale – psychologie je snad dobrá.“
Tým jaderné zimy následně po takových publikacích posílal dopisy redaktorům, které popíraly, že tato prohlášení byla ve skutečnosti učiněna i přesto, že vědci od té doby následně potvrzovali svá stanoviska. V této době existoval dirigovaná touha mezi velkou částí lidí vyhnout se jaderné válce. Pokud jaderná zima vypadala strašlivě, proč to zkoumat příliš důkladně? Kdo potřeboval nesouhlasit? Pouze lidé jako Edward Teller - „otec vodíkové pumy“.
Teller řekl: „Ačkoliv se všeobecně uznává, že podrobnosti jsou dosud nejasné a zasloužily by si další studium, Dr. Sagan přesto zaujal stanovisko, že celý scénář je natolik robustní, že je jen málo toho, o čem lze ohledně hlavních závěrů pochybovat.“
Ovšem většině lidí skutečnost, že jaderná zima byla děravým scénářem bez jakékoliv určitosti, nepřipadá jako významná. Říkám, že je to obrovsky významné. Jakmile opustíte striktní trvání na tom, co nám věda říká, jakmile začnete pravdu organizovat na tiskových konferencích, tak je možné cokoliv.
V jednom kontextu to možná dosáhne určité mobilizace proti jaderné válce. Ale v jiném kontextu jste dostali Lysenkismus. V jiném jste dostali nacistickou eutanázii. Pokud podryjete vědu kvůli politickým závěrům, tak je to vždy nebezpečné.
Proto je pro budoucnost vědy důležité, aby určení hranice, co věda může s jistotou říci a co ne, byla jasně vytyčena a bráněna.
Co je s jadernou zimou? Když vybledl mediální lesk, její robustní scénář začal vypadat méně přesvědčivě; John Maddox, redaktor Nature opakovaně tato tvrzení kritizoval; po celé roky, Stephen Schneider, jedna z vedoucích postav tohoto klimatického modelu začal mluvit o „jaderném podzimu“. Už to nebylo stejné kolo.
Konečné mediální ztrapnění přišlo v roce 1991, kdy se předpověď Carla Sagana chytla na udičku, když tvrdil, že ropné požáry v Kuvajtu vyvolají efekt jaderné zimy tím, že způsobí „rok bez léta“ a ohrozí úrody po celém světě. Sagan zdůraznil, že tento závěr je tak pravděpodobný, že „by měl ovlivnit válečné plány“. Nic se nestalo.
Co pak můžeme říci, že jsem dostali z lekce o Jaderné zimě? Věřím, že poučením bylo, že s chytlavým názvem, silnou politickou pozicí a agresivní mediální kampaní se nikdo neodváží kritizovat vědu a zakrátko se i neživotaschopně slabá tvrzení ustanoví jako skutečnost.
Odsud bude má kritika už mimo věc. Válka je už za námi, aniž by se vystřelilo. To byla ta lekce a my máme od té doby následná učebnicová použití toho samého u pasivního kouření.
V roce 1993 EPA oznámila, že pasivní kouření bylo „odpovědné za přibližně 3 000 smrtí rakovinu plic každý rok u dospělých nekuřáků,“ a že to, „postihuje zdraví dýchacích cest u statisíců lidí“. V roce 1994 pamflet EPA říkal, že jedenáct studií, na nichž se zakládá její rozhodnutí, nebylo ve vzájemné shodě a že kolektivně určily zvýšení rizika od pasivního kouření koeficientem 1,19. (Např. rizikový koeficient pod 3,0 je příliš malý pro opatření EPA nebo např. pro publikaci v New England Journal of Medicien.)
Navíc, jelikož neexistovala žádná asociace v mezích 95% míry věrohodnosti, snížila EPA tuto mez na 90%. Pak klasifikovali pasivní kouření jako karcinogen Skupiny A.
To nebyla jen podvodná věda, ale vytvořilo to základnu pro zákaz kouření v restauracích, kancelářích a letištích. Kalifornie zakázala kouření na veřejnosti v roce 1995. Brzy už žádné tvrzení nebylo příliš extrémní. Do roku 1998 Christian Science Monitor říkal, že „Pasivní kouření je třetí největší národní příčinou odvratitelných úmrtí“. Americká společnost pro rakovinu oznámila, že každý rok zemře 53 000 lidí na pasivní kouření. Důkazy pro takováto tvrzení neexistují.
V roce 1998 federální soudce shledal, že EPA jednala nesprávně, že „učinila rozhodnutí ještě než byl výzkum zahájen“, a že „odmítala informace a činila nálezy ze selektivních informacích“.
Reakcí Carola Brownera hlavy EPA bylo: „Stojíme za svou vědou; je tu široký souhlas. Americký lid určitě uznává, že vystavení pasivnímu kouření přináší celou řadu zdravotních problémů.“
Opět si všimněte, že tvrzení o konsensu přebíjí vědu. V tomto případě to dokonce není ani konsensus vědců, který Browner evokuje! Je to konsensus Amerického lidu.
Mezi tím každá větší studie selhala při potvrzení této vazby. Většina sedmi zemí studie WHO v roce 1998 nenašla žádnou asociaci. Ani dobře kontrolované následné studie, pokud vím. Přesto teď čteme, např. že pasivní kouření je příčinou rakoviny prsu. V tomto případě můžete říci celkem cokoliv o pasivním kouření chcete.
Jako u nukleární zimy byla mizerná věda použita k prosazování toho, co lidé považovali za dobrou politiku. Já si určitě myslím, že taková je. Nechci, aby lidé kolem mě kouřili. Tak kdo bude mluvit proti zákazu pasivního kouření? Nikdo a když to uděláte, označí vás za agenta RJ Reynoldse. Poskoka velkého tabáku. Ale pravdou je, že nyní máme sociální politiku z větší části podporovanou pověrami.
A dali jsme EPA špatnou lekci, jak se má v budoucnu chovat. Řekli jsme jim, že podvádění je způsob jak uspět.
Jak se dvacáté století chýlilo ke konci, propojení mezi tvrdou vědou faktů a veřejnou politikou bylo čím dál pružnější. Částečně to bylo možné kvůli samolibosti vědecké profese; částečně v důsledku nedostatku dobrého vědeckého vzdělání veřejnosti; částečně kvůli vzrůstu specializovaných skupin agitátorů, které byly úžasně úspěšné při získávání publicity a utváření politiky; a z velké části v důsledku úpadku médií jako nezávislého hodnotitele skutečností.
Eroze amerických médií je pro naši zemi strašlivou ztrátou. Když uznávané instituce jako New York Times už nedovedou rozlišit faktický obsah od názoru redaktora, ale spíš obojí na titulní stránce volně míchají, pak kdo povede kohokoliv k vyšším standardům?
A tak v tomto pružném světě, kde je všechno možné, kde věda nebo ne-věda jsou propleteny ruku v ruce při utváření veřejné politiky jsme nakonec dospěli ke globálnímu oteplování. Není zde mým cílem omílat podrobnosti tohoto nejmocnějšího démona strašícího svět. Jen bych vám připomněl nyní už dobře známý vzor, jímž se tyto věci ustanovují.
Evidentně jsou zde nejistoty zapoznámkovány pod čarou v bezprecedentní honbě za přesahem do politiky a za granty podporujícími tuto politiku dodávkami objevů, po kterých jejich patroni touží.
Následuje izolace těch vědců, kteří se nepřipojují k programu a kádrování těchto vědců jako outsiderů a „skeptiků“ v uvozovkách podezřelých individuí s podezřelými motivy, poskoků průmyslu, reakcionářů nebo jednoduše protiekologických pošuků.
Krátkodobě ta debata končí, ačkoliv prominentní vědci nemají dobrý pocit z toho, jak se věci provádí. Kdy se ve vědě stává „skeptik“ sprostým slovem? Kdy skeptik vyžaduje kolem sebe uvozovky?
Pro outsidera je nejvýznamnější inovací v kontraverzi globálního oteplování zjevné spoléhání na to, co bylo vloženo do modelů. Svého času za dnů nukleární zimy invokovali počítačové modely, aby dodali váhu závěrům: „Tyto výsledky byly odvozeny za pomoci počítačového modelu.“
Ale nyní vidíme ve velkém rozsahu, že počítačové modely samy generují data. Už se modely neposuzují podle toho, jak dobře reprodukují data z reálného světa, v rostoucí míře modely data poskytují.
Jako by právě ony byly realitou. A ve skutečnosti jí jsou, když provedeme projekci dopředu. Nelze mít pozorovatelná data o době kolem roku 2100. Jsou to jen běhy modelů. Ta fascinace počítačovými modely je cosi, čemu velmi dobře rozumím.
Richard Feynmann to nazýval chorobou. Mám obavy, že měl pravdu. Protože jen když strávíte spoustu času zíráním na obrazovku počítače, můžete dosáhnout komplexního pohledu na to, kde si nyní stojí debata o globálním oteplování. Nikdo nevěří předpovědi počasí dvanáct hodin dopředu. Nyní nás žádají, abychom věřili predikcím, které jdou 100 let do budoucna?
A uděláte finanční investici založenou na takové predikci? Ztratili všichni rozum?
Když se podíváme zpět, musím říci, že arogance tvůrců modelů bere dech. Bývali v každém století vědci, kteří tvrdili, že to všechno věcí. Jelikož je klima chaotický systém – jímž si nikdo není jist – jsou tyto predikce ze své podstaty pochybné, když zůstaneme slušní. Ale dále k této záležitosti, i kdyby modeláři zvládli tu vědu, nemohou to udělat se sociologií. Předpovědět cokoliv o světě sto let ode dneška je jednoduše absurdní.
Podívejte: Kdybych vám prodával akcii společnosti, o které bych tvrdil, že bude výnosná v roce 2100, koupili byste si ji? Nebo byste si mysleli, že taková myšlenka je tak praštěná, že to musí být blbost?
Zamysleme se nad lidmi v roce 1900 řekněme v New Yorku. Kdyby si dělali starosti s lidmi v roce 2000, čím by se trápili? Pravděpodobně: Kde budou mít lidé dost koní? A co všemi těmi koňmi budou dělat****?
V roce 1900 bylo znečištění od koní hrozné, uvažme o kolik horší bude o století později s tolika lidmi jezdícími s koňmi? Ale ovšem během několika let nikdo na koni nejezdil, kromě sportu.
A v roce 2000 Francie získávala 80% své elektřiny z energetického zdroje, který byl v roce 1900 neznámý. Německo, Švýcarsko, Belgie a Japonsko získávaly více než 30% z tohoto zdroje neznámého v roce 1900. Pamatujte, že lidé v roce 1900 nemohli vědět, co je atom.
Neznali jeho strukturu. Nevěděli též, co je to rádio nebo letiště, nebo kino, nebo televize, nebo počítač, nebo mobil, nebo tryskáč, antibiotika, raketa, satelit, MRI, ICU, IUD, IBM, IRA, ERA, EPA, IRS, DOD, PCP, HTML, internet, interferon, okamžitá přehrávka, dálkové zjišťování, dálkové ovládání, rychlé vytáčení, genová terapie, štěpení genů, geny, bodové sváření, tepločivost, bipolar, prozac, leotard, lap dancing, e-mail, magnetofon, CDéčka, airbagy, plastické trhaviny, plasty, roboty, auta, liposukce, transdukce, supravodivost, parabolická anténa, krokový aerobik, smoothies, twelve-step, ultrazvuk, nylon, rayon, teflon, optická vlákna, karpální tunel, laserová chirurgie, laparoskopie, transplantace rohovky, transplantace ledviny, AIDS. Žádné z těchto slov by pro osobu z roku 1900 nic neznamenalo. Nemohli by vědět, o čem mluvíte.
Nyní mi tvrdíte, že můžete předpovědět svět v roce 2100. Řekněte mi aspoň jedno slovo, o kterém by se dalo uvažovat. Naše modely pouze přenáší současnost do budoucnosti. Jsou zákonitě špatně. Každý, kdo se nad tím na moment zamyslí, to ví.
Připomínám, že i jen během života většiny v současnosti žijících vědců jsme už měli příklady děsivých predikcí, které nové technologie znemožnily. Upozorňuji na zelenou revoluci. V roce 1960 Paul Ehrlich řekl: „Bitva o nasycení lidstva je dobojovaná. V 70. letech podstoupí lidstvo hladovění, při němž stamiliony lidí umřou hlady.“
O deset let později předpovídal, že čtyři miliardy lidí zemřou během 80. let včetně 65 milionů Američanů. K masovému hladovění, které předpovídali, nikdy nedošlo, a nyní to vypadá, že k němu ani nikdy nedojde. Ani populační exploze se nechystá dosáhnout čísel předpovídaných před deseti lety.
V roce 1990 modeláři klimatu očekávali v roce 2100 světovou populaci 11 miliard. Dnes ti samí lidé myslí, že správné číslo bude 7 miliard a méně. Ale nikdo to určitě neví. Ale je nemožné ignorovat, jak přesně historie globálního oteplování sedí s předchozí šablonou pro nukleární zimu.
Přesně jako ranější studie jaderné zimy uváděly, že nejistoty jsou tak velké, že pravděpodobnosti možná nebude možné nikdy znát, také první předpovědi globálního oteplování argumentovaly silnými omezeními v tom, co lze ohledně klimatické změny určit.
V roce 1995 koncept zprávy IPCC říkal: „Jakákoliv tvrzení o pozitivním zjištění významné klimatické změny zůstanou pravděpodobně kontroverzní, dokud se nezredukují nejistoty ohledně celkové přirozené variability klimatického systému.“ Též říkala: „Až dosud žádná studie pozitivně nepřipsala celé nebo část popsaných klimatických změn antropogenickým příčinám.“
Tato prohlášení byla odstraněna a na jejich místě se objevilo: „Velká váha důkazů naznačuje rozlišitelný lidský vliv na klima.“ Co je ovšem jasné, je v této záležitosti se věda a politika nerozborně promíchaly až do bodu, kdy je těžké, pokud je to vůbec možné, je oddělit. Vnější pozorovatel může vznášet vážné otázky o způsobech výzkumu u globálního oteplování, jak zda činíme odpovídající kroky ke zlepšení kvality svých pozorovatelných datových záznamů, zda systematicky získáváme informace, které vyjasňují existující nejistoty, zda máme v této sporné oblasti nějaký organizovaný nezainteresovaný mechanismus přímého výzkumu.
Odpovědi na všechny tyto otázky jsou ne. Nemáme. Když zkouším přemýšlet o tom, jak by tyto otázky šlo řešit, napadá mě, že při pokroku od SETI přes jadernou zimu k pasivnímu kouření až ke globálnímu oteplování jsme dostávali jeden jasný vzkaz, a to je že můžeme očekávat více a více problémů veřejné politiky zabývající se technickými otázkami budoucích problémů s ještě větší závažností, když lidé na všech stranách o to budou vášnivě stát.
A v takovém okamžiku nemáme žádný mechanismus, jak dostat správnou odpověď. Tak navrhuji jedno. Stejně jako jsme ustanovili tradici dvojitého slepého testu k určení účinku léčiva, musíme stejně tak institucionalizovat dvojitý slepý výzkum v dalších politických oblastech. Určitě zvyšující se použití počítačových modelů, jako GCM, přímo řve po oddělení těch, kdo dělají ty modely, od těch, kdo je verifikují.
Je skutečností, že současná struktura vědy je podnikatelská s jednotlivými badatelskými týmy soutěžícími o financování od organizací, které všechny příliš často mají jasný zájem na tom, jak má výstup z výzkumu vypadat, což může být i špatně. To pro vědu není zdravé.
Dříve nebo později musíme v této zemi vytvořit nezávislou výzkumnou instituce. Musí být financována průmyslem, vládou a soukromými filantropy, jak individui tak společnostmi. Peníze se musí fondovat tak, aby výzkumníci nevěděli, kdo je platí. Tato instituce musí financovat více než jeden tým provádějící v určité oblasti výzkum a verifikace výsledků bude předběžným požadavkem: týmy, které budou znát své výsledky se budou kontrolovat jinými skupinami.
V mnoha případech ti, kdo rozhodnou o sběru dat, je nebudou sbírat a ti, kdo budou sbírat data, je nebudou analyzovat. Kdybychom přistupovali k záznamům teplot s takovou rigorózností, už bychom byli daleko na cestě k porozumění tomu, kolik přesně jsme do globálního oteplování vložili víry, a tudíž, s jakou vážností k tomu musíme přistupovat.
Věřím, že jak jsme se dostali ke konci této litanie, někteří z vás mohou říkat, no o co opravdu je. No udělali jsme pár chyb. Tak pár vědců přehnalo svou záležitost a mají teď na hlavě máslo. No a co?
No, řeknu vám to.
V posledních letech se hodně povídalo o post-modernistických tvrzeních o vědě ohledně toho, že věda je jen další formou hrubé mocenské síly, vyfabrikovaná speciálně, aby si mohla nárokovat objektivitu při hledání pravdy, což se ve skutečnosti nezakládá na faktech. Věda, jak nám říkají, není lepší než kterékoliv jiné podnikání. Kvůli těmto myšlenkám se mnoho vědců vzteká a vztekám se i já. Ale po nedávných událostech jsem na pochybách, nemají-li pravdu.
Jako příklad si můžeme vzít jakého vědeckého přijetí se dostalo Dánskému statistikovi Bjornu Lomborgovi, který napsal knihu nazvanou Skeptický ekolog.
Vědecká komunita odpověděla způsobem, který nelze popsat jinak než jako hanebný. V profesionální literatuře si na něj stěžovali, že nemá co mluvit, protože není vědec o zemi. Jeho vydavatel Cambridge University Press byl napadán s pokřikem, že jeho šéfredaktor by měl být vyhozen a že všichni správně myslící vědci by tento tisk měli bojkotovat. Zesnulý president AAAS se nahlas divil, jak Cambridge vůbec mohla „publikovat knihu, která jasně nikdy nemohla projít peer review.“ (Ale ovšemže rukopis prošel peer review tří vědců o zemi z obou stran Atlantiku a všichni publikaci doporučili.)
Ale co to vědci dělají, když útočí na tisk? Je to nový McCarthyismus přicházející od vědců? Nejhorší ze všeho bylo chování Scientific American, který vypadal, že jeho záměrem je naplnit post-modernistické tvrzení, že je to všechno o moci, ne o faktech.
Scientific American napadl Lomborga na jedenácti stránkách, ale přišel jen s devíti chybami ve faktech i přes svůj nález, že ta kniha je „snůškou hrubých omylů“.
Bylo to čistá ukázka zběsilých útoků ad hominem, včetně jeho srovnávání s popírači Holocaustu. To vydání bylo nadepsáno: „Věda se brání proti Skeptickému ekologovi“.
Skutečně, Věda se brání? Je tohle to, k čemu jsme dospěli? Když Lomborg požádal o místo k vyvrácení této kritiky, dostal jeden a půl stránky. Když řekl, že to není dost, umístil svou kritickou esej na svou webovou stránku a odpověděl jim podrobně.
Scientifik American pohrozil porušením autorských práv a donutil ho ty stránky stáhnout. Od té doby další útoky měly ujasnit, co se děje. Lomborga obvinili z kacířství. Proto žádný z jeho kritiků nepotřebuje své útoky podložit žádnými podrobnostmi. Proto na faktech nezáleží.
Proto na něj útočili nejzběsilejším osobním způsobem. Je to kacíř. Ovšemže kterýkoliv vědec může být obviněn, jako byl obviněn Galileo. Nikdy jsem si nemyslel, že Scientific American bude v roli Matky Církve.
Stala se věda tímhle? Doufám, že ne. Ale je to, čím se stane, pokud zde nebude spojené úsilí vedoucích vědců o agresivní oddělení vědy od politiky.
Zesnulý Philips Handler bývalý president Národní akademie věd řekl, že „Věda nejlépe slouží politice životem podle etiky vědy ne podle té politické. Když vědecká komunita nedemystifikuje šarlatány, veřejnost nepozná rozdíl – věda a národ tím budou trpět.“
Osobně si o národ nedělám starosti. Ale trápí mě věda.
Source: www.crichton-official.com
(Z anglického originálu přeložil Miroslav Pavlíček)